Mazury a Podlasie

První den je čistý přejezd a nemá cenu si namlouvat něco jiného. Rozumné je zastavit na noc někde ve Velkopolsku nebo u Toruně a zbytek trasy si nechat na ráno. Toruň se dá večer projít a její gotické staré město je přesně to protažení nohou, které po celém dni za volantem potřebujete.

Ráno se pokračuje na sever k Elbląskému kanálu, technické památce, kde lodě nepřekonávají výškový rozdíl v komorách, ale vyjíždějí po souši na vozících tažených po kolejích. Svážnici Buczyniec si prohlédnete i ze břehu, celý mechanismus je při provozu krásně vidět. Noc se dá strávit v Elblągu, odkud se druhý den snadno vyráží na plavbu.

Provozovatel Żegluga Ostródzko-Elbląska nabízí vedle celodenní trasy Ostróda–Elbląg i kratší varianty, které projedou právě úsek se svážnicemi; jízdní řád se každou sezonu mění, takže si ho ověřte předem. Pro tenhle den vyberte kratší dopolední plavbu — celodenní trasa zabere i s návratem k vozu celý den a na nic dalšího už čas nezbude. Odpoledne se přejíždí na Varmii do Świętej Lipky, kde se v poutní bazilice hrají v letní sezoně několikrát denně ukázky na barokní varhany s pohyblivými figurami. Večer končíte na břehu jezera Niegocin u Giżycka.

Giżycko je dopravní křižovatka Velkých mazurských jezer: má otočný most přes Łuczański kanál a mohutnou pruskou pevnost Boyen, kterou děti projdou rády. Odpoledne se nabízí zajížďka do Gierłože k ruinám Vlčího doupěte, hlavního stanu Adolfa Hitlera, který na sklonku války vyhodili do povětří ustupující Němci. Zpátky k jezeru je to jen kousek, takže večer stihnete i koupání.

Mikołajki jsou přístavní srdce Mazur a nejlepší základna pro Śniardwy, největší polské jezero. Vyjížďka lodí přes otevřenou hladinu stojí za to, ale Śniardwy jsou nechráněná voda a vlny na nich vstávají rychle, takže se řídí předpovědí, ne náladou. Podvečer v přístavu patří rybě na talíři a dětem, které mají kam utéct.

Řeka Krutynia je jedna z nejhezčích kajakových tras v Polsku a půjčovny na ní nabízejí i krátké rodinné úseky, takže se nemusíte upisovat na celý den na vodě. Kdo radši chodí, má v Piském pralese (polsky Puszcza Piska) značené okruhy lesem a kolem jezer. Je to poslední pomalý den, než se trasa stočí na jihovýchod.

Z Mazur se přejíždí na Podlasí do Biebrzańského národního parku, největšího v Polsku a zároveň největšího souvislého komplexu mokřadů ve střední Evropě. Chodí se po povalových chodnících a k vyhlídkovým věžím, odkud se při troše štěstí dají zahlédnout losi. Zásadní varování pro květen a červen: bez repelentu a moskytiér v oknech je to tady utrpení, komárů je opravdu hodně.

Poslední evropský nížinný prales se navštěvuje ukázněně: do přísné rezervace se smí výhradně s licencovaným průvodcem, kterého je potřeba domluvit dopředu, a skupinu smí vést jen po vyznačené trase. Setkání se zubrem ve volné přírodě si nikdo neobjedná, proto většina návštěvníků míří do Rezerwatu Pokazowego Żubrów, kde jsou zvířata ve výbězích a vidí je i malé děti. Prales sousedí s běloruskou hranicí a přístupnost tras se čas od času mění, takže si aktuální turistický komunikát parku zkontrolujte před odjezdem.

Zpáteční cesta z Podlasí je stejně dlouhá jako ta tam, takže se rozdělí na dva dny s noclehem někde kolem Lodže nebo Vratislavi. Ráno posledního dne pak zbývá pohodová jízda domů. Kdo má čas navíc, může si první zpáteční den zkrátit zastávkou v Tykocinu s barokním kostelem a synagogou.