Katalánsko, Andorra a východní Pyreneje

Vyrazte brzy ráno přes Rozvadov a bavorské dálnice na západ. První den je čistý přejezd, takže si šetřete síly a plánujte spíš delší pauzy než rekordní průměr. Na noc se nabízí Alsasko nebo badenská strana Rýna, kde je nabídka míst pro obytné vozy hustá i v hlavní sezoně.

Druhý den vede přes Burgundsko do Auvergne, kde u Clermont-Ferrandu začíná dálnice A75 — ta protne Massif Central a vyhne se přeplněnému údolí Rhôny. Je to nejdelší etapa celé cesty, takže ji nenatahujte a zůstaňte na noc ještě nahoře na náhorní plošině kolem Saint-Flour. Sjezd na jih i s viaduktem si nechte na ráno, kdy je na silnici klid.

Ráno se přejíždí viadukt Millau, po kterém se jede naprosto běžně a bez objížděk, a pak už silnice klesá k úpatí Pyrenejí. Odpoledne můžete stát pod hradbami Cité — nejhezčí je pozdě odpoledne, kdy odejdou davy a kámen zežloutne do medové barvy. Na první seznámení stačí okruh vnějším pásem hradeb a večeře v dolním městě Bastide Saint-Louis.

Opevněné město má dvojitý pás hradeb s dvaapadesáti věžemi a od roku 1997 je zapsané na seznamu UNESCO. Procházka uličkami je volná, vstupné se platí za hrad Château Comtal a za výstup na ochoz hradeb — a právě ten za peníze stojí. Podobu Cité zásadně určila obnova, kterou v 19. století vedl architekt Eugène Viollet-le-Duc. Odpoledne se hodí protáhnout nohy podél Canal du Midi.

Trasa vede přes departement Ariège a lázeňské Ax-les-Thermes, odkud silnice stoupá k hranici v Pas de la Casa. Nahoru se dá starým průsmykem Port d'Envalira ve výšce 2 408 metrů, nebo tunelem pod ním — za mlhy a deště je s obytným vozem rozumnější tunel. Cestou dolů se zastavte v Canillu u vyhlídky Roc del Quer, kde je nad údolí vysunutá ocelová lávka. Den zakončete v Andorra la Vella u Casa de la Vall, která byla až do roku 2011 sídlem generální rady knížectví.

Nejsevernější andorrské údolí končí ve středisku Ordino-Arcalís, odkud se vychází k trojici ledovcových jezer Tristaina ve výšce kolem 2 300 metrů. Okruh kolem nich zvládne i běžně zdatný chodec za dopoledne a kabinová lanovka Creussans-Tristaina stoupání zkrátí. Lanovka jezdí zhruba od konce června do září, dřív v roce počítejte se sněhovými poli až k vodě. Odpoledne se vyplatí sjet do Ordina, klidnějšího protikladu nákupní Andorra la Vella.

Andorru opustíte na jihu přes celní kontrolu za Sant Julià de Lòria a pokračujete kolem La Seu d'Urgell. Údolí Segre se postupně otevírá, hory ustupují polím a vinicím a k odpoledni vystoupí na obzoru zubatá silueta Montserratu. Noc strávíte v Monistrol de Montserrat přímo pod horou.

Benediktinské opatství Santa Maria de Montserrat bylo založeno roku 1025 a stojí v sedle růžového slepencového masivu. Kromě černé Madony tu najdete muzeum s obrazy Picassa, Dalího i Miróa a chlapecký sbor Escolania, jeden z nejstarších v Evropě. Nahoru se dá vyjet ozubnicovou dráhou nebo lanovkou z údolí, což je s obytným vozem podstatně lepší volba než serpentiny. Nejvyšší vrchol Sant Jeroni měří 1 236 metrů a vede k němu značená cesta od horní stanice.

Přesun k pobřeží je krátký, takže odpoledne už můžete stát před Sagradou Famílií. Vstupenky se rezervují na konkrétní čas a bývají týdny dopředu vyprodané, kupte je proto ještě z domova. Základní kámen padl roku 1882 a stavba pořád běží, což je na fasádách vidět: strana Narození je secesně přebujelá, Pašijová strohá a hranatá.

Ráno patří Parku Güell — placená je jen monumentální zóna s dračí kašnou a vlnitou lavicí na terase, zbytek parku je volně přístupný. Odpoledne se ztratíte v Gotické čtvrti a na třídě Passeig de Gràcia, kde stojí Casa Batlló i La Pedrera. Do centra jezděte veřejnou dopravou a obytný vůz nechte stát v kempu, parkování pro velké vozy v Barceloně prakticky neexistuje.

Pobřežní etapa na sever vede kolem Girony a končí v Roses na severním konci širokého zálivu. Zbytek dne patří pláži a večerní procházce k renesanční citadele nad přístavem. Kdo má rád archeologii, může cestou odbočit k řecko-římským Empúries u L'Escaly.

Do Cadaqués se jede přes průsmyk Perafita po úzké serpentinové silnici, kde se dva velké vozy míjejí ztěžka, a v sezoně je tam pro obytné vozy minimum místa — vyrazte sem proto nalehko, linkovým autobusem od pobřeží nebo menším autem. Bílé městečko přitáhlo Salvadora Dalího, který si nedaleko v Portlligatu postavil dům, a kousek za ním končí pevnina majákem na Cap de Creus, nejvýchodnějším bodě pevninského Španělska. Skály tu tvaruje tramontana, severní vítr, který se opírá do všeho, co stojí.

Zpáteční cesta kopíruje trasu tam: pobřežím k francouzské hranici, přes Narbonne na sever a poslední den Německem domů. Rozdělte ji na tři vyrovnané etapy, ať poslední z nich nekončí za tmy. Kdo chce cestu zpestřit, může se vracet údolím Rhôny a zastavit se u římského akvaduktu Pont du Gard.