Piemont, Valle d'Aosta a horská jezera

První den je čistý přejezd přes Bavorsko a nemá smysl si ho zkrášlovat. Když cestu rozdělíte na dvě etapy, dorazíte k jezerům odpočatí místo toho, abyste první večer jen padli do postele. Nocleh si vyberte v podhůří, kde se s obytným vozem zaparkuje bez hledání.

Druhý den přejedete alpský hřeben a sjedete k severnímu cípu Lago di Como už na lombardské straně. Údolí se tu otevírá do široka, takže manévrujete podstatně klidněji než v úzké jižní části jezera. Odpoledne zbude na první koupání a procházku po břehu.

Pobřežní silnice k Bellagiu jsou úzké a klikaté a delší vozy v nich trpí — nechte vůz v kempu a přeplujte trajektem, z Menaggia i z Varenny jezdí celý den. Bellagio se šplhá po schodištích mezi obchody a nad hladinou leží denně otevřené zahrady Villa Melzi. Zpáteční plavba v odpoledním světle je nejhezčí část dne.

Dopoledne se přesunete na Lago Maggiore, kde je největší nabídka kempů kolem Fondotoce a Baveno. Odpoledne vyplujete na Borromejské ostrovy: Isola Bella s barokním palácem a terasovitými zahradami a Isola dei Pescatori s rybářskou vesničkou. Lodě jezdí i z Baveno a z Verbanie, takže se vyhnete parkování ve Strese, které je v sezóně napjaté.

Cesta na západ vás vtáhne do údolí Dora Baltea, kde se po stranách zvednou opravdové hory. Odpoledne patří Aostě — Augustův oblouk, Porta Praetoria a římské divadlo stojí kousek od sebe v centru. Kempy jsou hned za městem, takže do historického jádra dojdete pěšky nebo dojedete autobusem.

Celý den strávíte v nejstarším italském národním parku, založeném v roce 1922 kvůli záchraně kozorožce. Z Valnontey vede pohodlná cesta údolím proti proudu a hned u vsi je alpská botanická zahrada Paradisia. Kdo chce výš, vystoupá k některé z chat pod ledovcem; komu stačí míň, vydrží celý den u říčky.

Z Valle d'Aosta se do Valle dell'Orco nedá přejet přímo přes hory — silnice přes Nivolet zůstala nedokončená, takže se objíždí přes Ivreu. Přejezd zabere dopoledne a odpoledne už se šplháte údolím Orca k Ceresole Reale. Kemp tady leží vysoko nad mořem, takže i v srpnu si nachystejte teplé oblečení na večer.

Serpentiny nad Ceresole Reale vás vyvezou kolem přehradních jezer Serrù a Agnel až do sedla ve výšce 2 612 metrů. O letních nedělích se horní úsek pro auta uzavírá a jezdí tam kyvadlový autobus — dá se jít i pěšky nebo vyjet na kole a bez aut je nahoře podstatně hezčí. Poslední úsek silnice bývá kvůli sněhu zavřený zhruba od poloviny října do poloviny května.

Sjezd z hor do turínské roviny je kontrast, na který se člověk musí chvíli zvykat. Mole Antonelliana ukrývá Národní muzeum kinematografie a panoramatický výtah pod kopuli; otevřeno bývá od devíti do sedmi, v úterý zavřeno. Historické centrum je zóna s omezeným vjezdem, do které se s obytným vozem stejně nevyplatí pouštět — Turín má metro i hustou síť autobusů a z Pianezzy jste v centru za chvíli.

Vinice Langhe jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO a z hřebenových silnic mezi obcemi je hned vidět proč — nejlepší rozhled je z La Morry, která sedí vysoko nad vinicemi Barola. V Barolu sídlí v hradu Falletti vinařské muzeum WiMu a v jeho sklepení regionální enotéka, kde se dá ochutnávat. Alba je přirozeným střediskem kraje; bílý lanýž tu má sezónu až na podzim, takže v létě jsou hlavním tématem víno, lískové ořechy a pomalé večeře.

Jedenáctý den je zpáteční přejezd na sever a nemá smysl ho hnát — po dnech v horách a ve vinicích se nikomu nechce domů jedním tahem. Zamiřte pod alpský hřeben a přenocujte tam; s večerem v podhůří je návrat mnohem snesitelnější. Ráno pak zbývá poslední etapa.

Poslední den je jízda přes Rakousko a Bavorsko domů; když vyjedete brzy, jste v Česku odpoledne. Cestou se hodí zastavit naposled na kávu v alpském údolí — po dvanácti dnech je to lepší rozloučení než čerpací stanice u dálnice.